~ na Blog.cz

Tohle je zpětná nespravedlnost. Proč, sakra, z politických důvodů nedostal Karel Čapek Nobelovu cenu? Podle mě by si to zasloužil tisíckrát víc, než Ernest Hemingway za svýho pitomýho a neuvěřitelně nudnýho Starce a moře! Dozvěděla jsem se to teprv dneska a dost mě to vytočilo. Čapek byl tak nesmírně inteligentní a už od pohledu milý člověk, tohle je vážně pakárna... Napsal tolik vynikajících děl, je to můj oblíbenec a nesmírně si ho vážím, nikdy bych nevtipkovala na jeho účet... Zato Hemingway? Co on? Nad čím se on zamyslel? Psal jenom ubohou realitu, aby tomu každej blbec rozumněl a tím pádem mu asi i nějakej blbec dal tu Nobelovku...

Je to pouze můj názor... A je milé vědět, že takový úžasný člověk kdysi žil ve městě, kde já studuji na takové polorozpadlé budově, která si nechává říkat Městské gymnázium a střední odborná škola Úpice... (Nic ve zlém, taky nemám ráda moderní vybavení)

Tahle fotka se mi moc líbí... trochu mi připomíná Jana Krause, vidíte to taky?

Včera jsem při pohledu na svého bývalého byla velice vděčná za to, že se už za něj nemusím stydět. Modré tričko Nike zastrčené za džíny, aby vynikla kovová přezka, skate boty Nike, černo-bílá rozepnutá košile, rozepnutá modrá jarní bunda, džíny, letecké sluneční brýle, a navrch toho všeho mastné vlasy a zarostlý xicht.

Tak mě napadla jedna věc...

Úžasně ale vůbec neznamená totéž, co obyčejně. Když má na sobě chlap například kalhoty, tričko, mikinu a nějaké obyčejné boty, vůbec se nedá hovořit o nějaké přehnané upravenosti, tudíž se z těchto tří kategorií vylučuje.

Ze čtvrteční večerní konverzace s kamarádem po icq:

(18:22:50) V***: Ty si dost věříš viď? :-D
(18:24:07) Kate: to zase ne, ale znám svoje kvality :D
(18:24:16) Kate: a zdravý sebevědomí... je zdravý :D
(18:24:24) Kate: co mi taky trvalo si ho vybudovat
(18:24:34) Kate: když rychle klesne, tak většinou druhej den zas naběhne
(18:26:45) V***: tak to máš štěstí :-D
(18:26:50) Kate: proč? :D
(18:27:23) Víďa: já nevím tak mě asi tak nějak sebevědomí nestoupá a neklesá :-D Asi nemá kam :-D Nebo já nevím :-D Nikdy sem tohlecto nějak neřešil
(18:27:23) Víďa: :-D
(18:28:34) Kate: tak normálně, kdybys sebevědomí neměl žádný, tak máš depresi jako blázen a říkáš si, jak seš blbej, nic neumíš a kdybys umřel, tak bys asi nikomu nechyběl a začneš o tom přemejšlet
(18:28:50) Kate: kdežto když máš sebevědomí příliš, tak se z tebe stává kokot

Už z názvu článku jde poznat, že jsem člověk, který nesnáší lež a faleš, za to bych vážně zakopávala do země. Ještě horší je, když to zažijete na vlastní kůži.

Upřímnost je velice důležitá vlastnost. Jsem hrdá na to, že jí mám na rozdávání a přála bych si, aby se ostatní ke mně chovali aspoň z poloviny tak, jak já k nim. Říká se, že vše dobré se ti jednoho dne vrátí... a když si člověk začne myslet, že se to vrací, najednou přilítne facka, která vás z toho snu probudí. Vždycky mějte aspoň jedno oko napůl otevřené, i kdybyste byli v tom nejúžasnějším rauši, nikdy si nemůžete být jisti. Mně hlavou vždycky občas prolítne ta myšlenka uvědomění - Právě teď jsem tady v tomhle sále s těmahle lidma a jednou na to třeba budu ráda vzpomínat. Co tu vlastně dělám? Jak se to bude vyvíjet? - a pak se zase vrátím, ale už jsem se jednou zarazila, takže jsem zčásti uvědomělá, nikdy nekonám nerozvážně. I když máte v sobě půl litru vína, vždycky si ještě můžete svou osobu uvědomit. I když jste zhulení našrot, vždycky v sobě můžete zaslechnout - týjo, tak já jsem fakt hulil, to je mazec, třesu se po celým těle! Ale co bude dál?

Pravda je strašně relativní pojem, nikdy neexistuje jediná pravda, nikdy nemůže nastat to, že si třeba celý svět řekne, že války jsou špatné a proto se všichni spojme a uzavřme mír, ať se ostatní kvůli nám netrápí - ani hovno! Protože po světě chodí sobci, perfektní lháři, klamači... Ehm, různá směska lidí. A co vůbec nemůžu vystát? Postoj "Kdybych ti řekl pravdu, tak bys byla nešťastná, tak jsem radši lhal." Ano, nevědomost je sladká, ale čím víc se lež nabaluje a kutálí a co se mezitím stačí udát, tím se to ještě zhoršuje. Právě hodně lidí radši zalže, než aby se přiznali k tomu, že udělali něco špatného, protože jsou srabi a maj strach, že je ten druhej za to asi zkope nebo co. Neříkám, jsou takový typy, co si rádi bouchnou, když maj důvod (a někdy ani ten ne). Já taková nejsem...

A teď vůbec proč to píšu...

Myslíš si, že tě zmlátím, že tě seřvu?

Taková já nejsem

protože

ostatní takoví jsou.

Jenom ovce ve stádě

... to bys chtěl?

Přemýšlej, počkám

trpělivě

a s pláčem, který potlačuji

celý den

a ty se ani neukážeš

utíkáš pryč

... srabe.

Stejně už to vím.

Aspoň, že už neděláš mrtvýho brouka.

Co přijde příště?

Aspoň se chytni za provázek

a já si ještě rozmyslím

jestli

ho přestřihnu nebo ne.

Opět pitva prasečího orgánu, opět odfoceno a slabší povahy ať odvrátí zrak...

...................................................................................

... aneb jak jsem strávila (trapnýho) Valentýna.

Jeli jsme my (septima) a oktáva, dvě nejstarší třídy z té polorozpadlé budovy, která si nechává říkat městské gymnázium a střední odborná škola. Lidí se v ní nachází velmi málo, takže žádné tři maturitní třídy (jak z gymnázia, tak se SOŠky), ale od každého jedna. Tím pádem nejelo víc jak 40 lidí. Vlak odjížděl v 6:40, na vlakovém nádraží jsme si koupili jízdenku dohromady pro 4 lidi (já, Filip a David z mojí třídy a můj přítel - říkejme mu Martin - z oktávy), počkali na učitelku, která si prý odběhla koupit svačinku, a poté nastoupili.

Ještě byla tma, ale když se David pokusil rozsvítit, začlo to hrozně pískat, takže Filip byl mrzutej, že si nemůže přečíst denní tisk. Když vlak zabrzdil na jedné ze zastávek, Fíla s Dejvem vylezli na chodbu, otevřeli okno, a začali volat:

"Húhú, Alešíí, tady jsméé, jdeš blběéé!"

A tak nastoupil Aleš, o kterém jsem se tu na svém blogu už několikrát zmiňovala. Za chvíli přišla revizorka a ptala se, jestli máme hromadnou pro 5 lidí, jenže David Aleše prásknul a Aleš si teda, majíc rohlík u huby, koupil jízdenku svoji. Paní se ho zeptala, jestli chce nějakou dětskou slevu, kluci výbuch smíchu a tak mu řekla:

"Vy jste takovej sladkej..."

"Děkuju" odvětil.

a na odchodu prohlásila, že by mu tu slevu klidně dala. Co mi přicházelo na mysl bylo "Ty vole...". No co, pustila jsem se do jídla a celou cestu jsme vtipkovali a smáli se hlavně sobě navzájem.

Když vlak dojel na konečnou, zamířili jsme, s našimi dvěma učitelkami v čele, k Lékařské fakultě. Během cesty proběhla krátká zastávka v Tescu, to mi k ničemu nebylo, tak jsem postávala s pár lidma venku a popíjela čaj z termosky. Po čtvrt hodině se znovu vyrazilo, až se došlo konečně do té velké budovy. Chvilku jsme čekali vevnitř na pokyn učitelek, potom si šli odložit batohy a bundy do šatny. Rozdělili jsme se jako dvě třídy, naše šla nejprve do anatomického muzea. Bohužel nám nikdo nepřišel udělat nějaký výklad, tak jsme akorát chodili mezi zasklenými kostmi, orgány naloženými v lihu a pár fotkami. Uznávám, že to vypadalo vážně hezky, člověk si to hlavně nesmí tak brát, že to třeba měl někdo v sobě a teď to tady plave... Asi za tři čtvrtě hodiny jsme se prohodili s oktávou, Martin mi vrátil plášť, který si ode mě půjčil a my zamířili o patro níž do pitevny.

Měla jsem trochu obavy, protože nejhorší byl ten první pocit. Vidíte před sebou ty pitevní stoly z mramoru, světla na ně namířená... Pomalým krokem jsme přistupovali k něčemu zakrytému na vozíku. Samozřejmě každý věděl, co se pod tím skrývá. Milý brýlatý pán nás přivítal, nejprve nám něco pověděl o tom, co uvidíme, a kdyby se nám udělalo špatně, ať si okamžitě sednem, nebo se jdeme projít. Odkryl část bílého pláště, a na nás vykoukla nažloutlá tvář bez života. Mrtvola byla v lihu už 4 roky, ale stále vypadala dobře na to, aby se na ní dalo demonstrovat vše, co je potřeba. Pán vzal do rukou pinzetu a pomocí ní bral části kůže na obličeji. Měl vše nachystané, nařezané, takže stačilo jen brát tou pinzetou, odkrývat atd. Pokračoval ke krku, tudíž krční uzliny, hrtan, svaly. Dále odkryl hrudník, odendal pryč hrudní kost se žebry, abychom viděli plíce a srdce. Plíce vypadaly jako houba. Jak ukazujou v reklamách plíce kuřáka a nekuřáka, nevěřte tomu. Růžové plíce mají jenom novorozenci a děti. Není rozdíl, jestli žijeme ve městě nebo na venkově, dýcháme prach, který nám plíce zanáší a stejně je pak máme šedé... ale ti kuřáci je mají jako uhel. Srdce už jsme pitvali, takže nás nic nepřekvapilo. Bylo fajn, že se nás ten pán pořád ptal, jestli víme to a to a to.

"A vy jste o rok výš než ta skupina před váma?"

"Níž."

"Hm, jste chytřejší."

To bych řekla! Maturanti a takový ostudy, pche. Následovalo odkrytí břicha, teď něco pro ty, co si myslí, jak jsou špekatí - Kůže na břiše je silná, zhruba okolo těch 3 cm, je to přímo nutnost, aby taková byla. No, takže se nám naskytl pohled na žaludek, játra, tenké a tlusté střevo a ostatní vidět nebylo, dokud se v tom příjemný pán nezačal hrabat. Pod játry splasklej žlučník, pod žaludkem slinivka břišní, za žaludkem slezina. Nejvíc se mi líbilo, když vzal do rukou tenké střevo. Jak si většina myslí, není to žádná klobása, ale to krásně srolovaný 3 metry a vypadá to jako stromová houba, nebo vějíř, co lépe vyhovuje vaší představivosti. Potom následovaly dotazy, tak jsem se pána zeptala, jestli můžeme nějak ovlivnit zánět appendixu (červovitý výběžek na tlustém střeve, lidově "slepák"), nebo se to nějak zanítí samo... nevěděl. Ale říkal něco o silných antibiotikách, které by zničily i ty "hodný" bakterie ve střevech, a tím pádem by to ten appendix začal znovu tvořit. Samozřejmě nám ještě k orgánům říkal funkce, nebo se na ně zeptal nás. Po dotazech z naší strany projevila třída zájem si vnitřnosti osahat, takže rukavice na ruku a hatly matly. Taky jsem o tom uvažovala, ale nechtěla jsem se tam cpát, ještě by do mě někdo strčil a já bych spadla nosem do střev. Jo, ještě říkal, že ročně potřebují 7 nových mrtvol a aktuálně jich mají asi 20 naložených. Podle toho, jak která vydrží, je pak vracejí do hrobu (nebo spálí, to už je jedno). Pánovi jsme poděkovali, zatleskali a vyšli ze dveří do šatny. Martin netrpělivě přešlapoval a loudil, že chce už domů. Nechápu, bylo 11, vlak odjížděl po 12 a on hrozně spěchal - je otrokem svého času. Stejně měl jízdenku u sebe David, tak moh aspoň hučet do něj...

Nu, to je jedno, na nádraží se většina občerstvila a pak jsme se nějak nacpali do vlaku. Postupně vystoupil nějaký pán a Michal od nás ze třídy, takže jsme se hezky roztáhli po celém kupéčku. Jojo, dát si nohy nahoru, to je věc. Domů jsme přijeli zruba ve 2.

Abych to uzavřela, nějak jsem začala o Hradci vážně přemýšlet. Nechci jezdit studovat daleko a Hradec je nejblíže... ale na doktorku bych si netroufla, maximálně na zubařku :D Nevím ještě, uvidíme, uvidíme... Každopádně jsem ráda, že jsem jela, škoda, že žádný fotky nebudou... třeba nějaká společná pitevni, haha.

Kdo nemá sociální síť, jako by nebyl. Dokonce máme široký výběr, z nichž nejznámější a nejpoužívanější je Facebook, který zaplavil celý internet a nenajdeme jedinou stránku, kde by nebylo modré okýnko s bilým "f", případně světle modré s "t" a tak podobně. Pár sociálních sítí tu tedy rozeberu a potom shrnu.

Kdo ho nemá? Dozvěděla jsem se o něm zhruba v lednu 2009, kdy mi o něm napsala bývalá kamarádka, ať se na něj taky přidám, že je to skvělý. Zprvu jsem nechtěla, ale nakonec mě přemluvila. Pamatuji si, jak jsem si stěžovala na nepřehlednost a bezvýznamnost, ale později jsem mu přišla na chuť.

+ Pomohl mi před vstupem do prváku najít nějaké lidi, kteří mě informovali, jak to na škole chodí (šla jsem do již existující třídy na osmiletém gymnáziu)

+ Ráda jsem nacházela a zkoumala profily lidí, se kterými jsem se dlouho neviděla

+ Hry (Farmville překvapivě ne)

- Nedokázala jsem se odtrhnout a vynahradit si čas na neco užitečnějšího

- Žádná hudba! (Nebo už jo? Informujte mě)

- Ty nemáš Facebook? A žiješ vůbec? (Věřte mi, i tohle jsem si poslechla...)

- V krizovém období s prvním přítelem mě stresovala každá malá změna na jeho profilu, či komentář, vlastně i jakákoli narážka na mě od kohokoli mě rozhodila

- Když se dostavil impuls ke smazání profilu, tisíckrát se mě to ptalo, jestli opravdu chci smazat, opravdu opravdu chci smazat... Do "definitivního" smazání musíte čekat 14 dní, protože co kdybyste to nevydrželi a museli na něj jít zpátky? (Definitivní je v uvozovkách, protože vaše data se v podstatě nikam neztratí, pořád tam přetrvávají. Jsem hodně ráda za to, že jsem tam pošetile nesdělovala intimní věci. Nedávno se u nás udál případ, že jedna holka se vyfotila polonahá s vyplazeným jazykem, hodila to na zeď, za pět minut smazala, ale do té doby si to všichni stačili okopírovat a rozeslat) Mám pevnou vůli, takže jsem to vydržela a lidem okolo začla doporučovat smazání profilu, protože je to neskutečná úleva, jako od nějakého závazku...

Shrnutí: občas dostanu chuť si znovu profil založit a zjistit něco nového od lidí, kteří se z mého života jaksi "vypařili", ale umím se ovládat. Už nikdy nezakládat, raději budu pro ostatní opět divná, než stejná. Věci do školy si zjišťuji sama, naštěstí jsem, narozdíl od ostatních, ještě nezapomněla, že existuje e-mail.

V Česku není tak hojně využíván. Přiznávám se, že ho mám. Místo facebookového fanouškování stránek můžete následovat (follow) například svou oblíbenou kapelu, herce nebo teda ty přátele, no.

+ Díky následování oficiálního twitteru TV show Big Bang Theory vím, kdy bude odvysílán další díl a co se děje nového ve studiu. Nebo např. kdy a kde budou mít mí oblíbení Offspring koncert, vydají nové cd...

+ Nikdo mě neotravuje, strávím tam denně cca 3 minuty

+ Místo "Co se vám honí hlavou?" kliknete na malinkatý čtvereček nahoře a napíšete tzv. tweet s omezenou délkou textu, proto žádné spamy a tak dále

+ Krásné a vkusné designy na profil

- Z mých přátel, které potkávám, tam nikdo není. Možná je to ale dobře...

- Opět žádná hudba, sem to zřejmě ani nepatří

- Žádné hry, ani ty se sem moc nehodí

Shrnutí: Twitter se mi zdá spíš serióznějším serverem a co jsem tak četla, používají ho starší jedinci. Já osobně na něm nevidím nic špatného, není zaspamovaný oznámeními, odkazy, fotkami... Zkrátka mi vyhovuje. Jo, a není v češtině, což většinu mladé zdegenerované generace odpuzuje, to se mi taky zamlouvá.

Tím jsem též vlastníkem, a to z důvodu hudby, hudby a hudby. O nic jiného mi nejde.

+ Všude spousta hudby!

+ Široká nabídka profilových designů

- Zdá se mi trochu nepřehledný

Shnutí: Ani už na něj moc nechodím, jen zpočátku mě nadchnul, teď už si na něj mnohdy ani nevzpomenu. Samozřejmě opět není v češtině, mně osobně to spíš těší.

Nevím, jestli se dá úplně nazvat sociální sítí, ale lidé tam jsou, takže s velkou pravděpodobností ano. Chtěla jsem si ho založit už před lety, ale vždycky mi to vyplivlo error. Teď na podzim jsem to zkusila znovu na doporučení od mé Ivi :) Povedlo se a nemůžu si jej vynachválit!

+ Všude spousta kreseb, maleb, fotek, digitálních úprav... Samozřejmě tam můžete umístit i svou tvorbu, kterou vám pak někdo náležitě může zkritizovat, přidat do oblíbených a tak dál

+ Můžete si vést něco jako deníček, kde můžete buď něco napsat, nebo použít takovou věcičku, kterou jsem si velice oblíbila, a to jest, že do kolonek můžu napsat, co právě jím, čtu, hraju a podobně

+ Úžasní smajlíci! Takové nikde nenajdete, např. blinkací, čůrací, explodující, Yodu, lamu, ninju...

- Zpočátku se mi zdál nepřehledný, ale zvykla jsem si

- Bez hudby a her, to mi však nevadí, je to přece umělecký server!

Shrnutí: Přesně stránka pro mě. Umění, kochání se, kritiky a motivace k tomu, abyste taky začali něco tvořit :) Opět bez češtiny, opět mi to nevadí.

Kompletní shrnutí: Samozřejmě jsem zaslechla například i o Google+, ale jelikož nevím, co nabízí, tak jsem se tu o něm nezmínila, ale myslím, že to bude na stejný princip, jako Facebook. Dnes jsou sociální sítě obrovským fenoménem, ale bohužel i byznysem. A pár mých poznámek na závěr:

- Proč si zakládat profily na stránkách s tím samým principem? Viz Facebook a Google+? Proč mít oboje, nestačí vám jedno, chcete se zbytečně okrádat o čas ještě víc?

- Nepřijímejte žádosti od těch, které neznáte. Sice to jsou asi přátelé vašich přátel, se kterými byste se mohli potencionálně seznámit, ale proč se nejdřív nesetkat naživo? Přijde mi padlý na hlavu si někoho nejdřív přidat na fejsíčku nebo někde (to je jedno), než se nejdřív pořádně poznat, protože to byste vlastně lhali sami sobě. Přidáte si neznámého člověka jako přítele. Opravdu je váš přítel? Ještě horší jsou případy, když si přidáte každýho blbce, kterej je ještě navíc z ciziny. Možná jsem já moc nedůvěřivá, možná jste vy příliš odvážní a komunikativní s nutkáním sdělovat každému informace o svém životě...

- Jaké by to asi bylo, kdyby byly sociální sítě zpoplatněny...

- A ruku na srdce, kdo z vás by dokázal těch 1506 přátel ze sociální sítě vyjmenovat z hlavy...? Opravdu jsou to takoví přátelé, do jejichž rukou byste svěřili i svůj život?

Dodatek: Doporučuji zhlédnout díl South Parku "You have 0 friends", je ze 14. série, epizoda 4. Plno skvělých narážek, vážně jsem se pobavila :)

Nedávno nám češtinářka rozdala testy na olympiádu z českého jazyka. Za týden je opravila a nejvíc bodů jsem získala já a kluci, vedle kterých sedím, takže nám poté dala papír se čtyřmi obrázky s tím, že máme podle nich napsat sloh. Filip ho ztratil a Aleš má svých starostí dost, takže mi to přenechali. Hm, můj první pokus o povídku... před chvilkou jsem ji tedy dokončila, ale nevím, jestli je dost dobrá... Kritiku případně sdělujte prosím do komentářů, budu za ni moc vděčná.

Zadání: Napište příběh, jehož kostru budou tvořit zadané obrázky (Zachovejte jejich pořadí). Doporučená délka 25 - 30 řádek.

Obrázky dle pořadí: Muž s brašnou jedoucí ve vlaku; tentýž muž u stromu s lopatou; opět ten samý muž na židli, nasvícen lampičkou; ruka držící noviny s nápisem "Policejní prezident: případ byl definitivně objasněn."

Co byste řekli, nehledě na datum, z jakého měsíce je tato fotka? Červánky, modrá obloha, zelená tráva...

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Je Leden, přátelé...

Hlasujte do ankety, který měsíc vás napadl při prvním pohledu na tuto fotku, zajímá mě to. Dík.

Tak, konečně to vypadá, že budeme mít bílé Vánoce (jasně, hrozně rasistické). V pátek začalo pořádně chumelit, v noci byl orkán, pak to opět roztálo ve sračky, ale tento víkend pořád sněží, takže já doufám, že v sobotu se budu u večeře moci podívat z okna a vidět všude bílé hroudy sněhu. Sice je mou láskou léto a hřející slunce, ale o havajské Vánoce zase nestojím, aspoň se mám zase na co těšit.